Kristýna Náhlíková není jen tváří poradny Mít Kam. Její tvář - ve dnech, kdy vznikal tento rozhovor zahalená rouškou - je k vidění také při práci ve znojemské nemocnici, stejně tak jako je tváří svým dětem a nevšední tvář má i její duchovní život. O něm, jejích profesích, rolích i posledních měsících Mít Kam, jsme si povídali v situaci, kdy nejen její klienti musejí nahlížet svět z nečekaného úhlu.

- Mít Kam se věnuješ už delší dobu. Co ti tato setkávání přinášejí?

KN: Přináší mi prostor pro otevřenost a pravdivost. Klienti sdílí svůj příběh odvážně otevřeně a pravdivě. Často jsou to oni sami, kteří si uvědomí důvody, které je přivedly do nemoci, partnerské krize či životní úzkosti. Je krásné vidět, jak postupně nacházejí sílu ke změně ve svém životě.

Někdy ale také odcházím vyčerpaná. Nemůžu naplnit očekávání svých klientů, že dlouholeté neřešené potíže při prvním setkání vyřeším já, za dvě hodiny a zcela bezbolestně.

Mít kam s sebou nese směs různých emocí, na konci dne však zůstává víra, že život se začíná hýbat správným směrem.

- Říkáš, že je to do určité míry o práci s energií, s emocemi, také s intelektem. Kde máš v současné době prameny těchto zdrojů? Kam si chodíš pro vodu?

KN: Pokud jde o energii tak ji nejvíce získávám i odevzdávám doma se svou rodinou. Mám dvě malé děti a ty jsou pro mě inspirací, jak zacházet s energií. Dělají vše s radostí a hodně spí.

Intelekt i emoce zároveň si tříbím v mé druhé práci. Pracuji jako lékařka, anesteziolog, a zůstávám v kontaktu s akutní medicínou, často s velkou pokorou a vděčností. Vyžaduje dobré odborné znalosti a zároveň citlivý přístup v situacích, které jsou pro nás zdravotníky rutina, ale pro pacienty bývají zásadními životními událostmi.

- To hodně souvisí s tempem našeho života. Tobě se daří své tempo udržovat, měnit podle nutnosti k pomalejšímu, když potřebuješ vydechnout či rychlejšímu, to když chceš zvládnout své úkoly. Jak to děláš?

KN: Zpomalit v dnešní době se zdá těžké. Snažím se ráno hned po probuzení poděkovat za nové ráno a přijmout vše co den přinese. Večer zase před usnutím shrnout celý den, svoje prožitky, pocity a poděkovat. Mohla bych to nazvat vnitřními modlitbami. Co se týká zrychlení, tak s tím všeobecně nemám tolik problém, jsem činorodý člověk. Pokud je úkol smysluplný a tvořivý, energie mi nechybí.

- V knize Raději zešílet v divočině říká jeden ze šumavských samotářů, že v mlčení nachází odpověď na důležité otázky. Souhlasíš? Je ticho prostorem pro odpovědi?

KN: Souhlasím, ale nejsme na to všichni připraveni. A je to tak v pořádku. Podle mě se stává ticho prostorem pro odpovědi, pokud jsi připravený nejdříve si položit otázku.

- A co dělat, když nás zrovna ticho skličuje?

KN: Otázka je, proč nás skličuje. Může to být strach být sám, někdy je to jen nezvyk být v tichu. Nebo se nám v hlavě právě v tichu objevují otázky, které nechceme řešit, natož na ně hledat odpověď. Řešením může být trpělivě zkoušet se do ticha ponořit, třeba každý den na pár chvil. Nebo naopak najít druhého člověka, který vyslechne myšlenky, které vás v tichu napadají.

- Františkán Richard Rohr říká v jedné své knize, že "to, co vypadá jako pád, může být prožito z velké části jako pohyb vzhůru." Kde vzít dnes jistotu, že to tak bude?

KN: Jistotu nám nikdo dát nemůže. Můžeme však mít víru, že nás těžké životní situace posunou dál nebo vzhůru. Čas nám ukáže, že co se zdálo pádem, byl pohyb vzhůru.